Když jsme výstavu s paní knihovnicí Marcelou instalovaly, docela jsme se nasmály. Trošku pochybovačně se na mne koukala, když jsem řekla, že mi nevadí ty desky bez tapety, že to je téměř antické panorama. Jedna další známá zase pochybovala, že nějakou výstavu mám (to, když zrovna - asi na hodinu obrazy sundali, aby lihem ony desky vyčistili). 

Teď, když čtu ohlasy, jsem ráda, že mohu pateticky pokývat hlavou: 'zemřeli, abychom žili'. Ono to dává jiný rozměr, dokud tohle čtete jen na pamětní desce... Když jste ovšem němým svědkem ničení památek v takřka přímém přenosu, když si uděláte vztah k části naší světové historie kdekoliv po cestách, pak vás každé další rozbíjení tříští zevnitř. A současně vám dává to dává něco, o čem jste ani netušili, že to v sobě máte. 

Výstavu si prohlédla delegace knihovníků z Polska. A prý se jim to 'bardzo' líbilo. A to jsme vlastně neplánovaně vystavily také pohlednice z jiného místa s antickými památkami (také v Sýrii)...