Když jsem tušila, že se budeme stěhovat zpátky do čtyřicetimetrového bytu, došlo mi, že nebudu řešit převoz spousty věcí - nábytku, kuchyňského vybavení, atd. Závěsy, fukar, klimatizace, gauče zůstaly tam, kam patří - v minulosti. V bytě, ke kterému už dnes oficiálně nemám klíče. Místo toho jsme se naučili odevzdávat to, co pro nás není nezbytně nutné. Všichni, kteří měli něco dostat, dostali svoji tašku, pytel, krabici plnou jakýchsi pokladů. Zbytek osobních věcí, kabáty, kabelky, dětské hračky, skončily v jedné ze sbírek, které jsem pro synovu školu v Istanbulu organizovala. Pokaždé vidím Chiaru z Caritas, jak mi s úsměvem otevírá dveře a přebírá pytle, kufry a tašky pro potřebné (převážně uprchlíky)... 

 

Pak jsem zjistila, že to nestačí, že musím udělat to stejné i s věcmi z minulosti 'před stěhováním'. Překvapivě největší problém byl s knihami... Nakonec jsem je zanesla do klubu seniorů v Židenicích. Časopisy potěšily seniory v pečovatelské službě. Hračky, stavebnice a filmy udělaly radost dětem v nemocnici, kam jsem je donesla pro Zdravotního klauna. Přebytečné deky, aj. skončily ve stacionáři pro lidi bez domova. Přebytečné doplňky a oblečení z doby 'před dítětem' našly svoje místo v dřívějším hospicovém obchůdku sv. Alžběty na Cihlářské. Starší hračky jsem odnesla do Muzea hraček u Měnínské brány, atd. Spoustu maličkostí dostaly kamarádky a známé. Stále jsem měla pocit, že se nemohu soustředit. Pak mi došlo, že abych našla rovnováhu, musím dávat také věci nejoblíbenější, milované, protože jenom tak mohu předat tu lásku dál. 

 

Tak jsem došla do další fáze - nic v životě nevlastníme, věci, lidé i pocity nás pouze doprovázejí. Od všeho se jednou budeme muset odpoutat. Tak jsem začala sdílet radost. A nelituju. Manžel mi věnoval svoje oblíbené oblečení a boty z dob studií. S pytlem jsem vyrazila na konečnou 'dvojky'. Tam se u pultů dřívějšího tržiště srocují muži a ženy bez domova. Jednomu pánovi jsem nabídla tyto věci. K mojí radosti se ani neurazil, ale celé léto nosil svoje 'polo' tričko. Nerada bych sklouzla k patosu. Přestala jsem se stydět udělat věci jinak - i veřejně. Těším se na vánoce, protože to budu moci udělat radost někomu, kdo to nebude čekat. A budu se těšit, že někdy budu moci třeba podat jídlo těm, kterým chybí nejen domov, ale hlavně úcta a uznání společnosti. A jestli se někdo ušklíbne, pak ještě nepochopil, jak tenká je hranice mezi úspěchem a životem z minuty na minutu. 

 

Vlastně mne také zaujala možnost věnovat věci charitě, které je poté prodá v aukci. Nebo moje učitelka jógy, která občas věnuje výdělek studia opuštěným pejskům. Nebo třeba synova bývalá učitelka, která se na dovolené věnovala výuce angličtiny mezi chudými dětmi (tam, kde slunce je tak velké jako koláč). Vlastně není větší radosti, než nechat věci plynout. Řídit se svým dechem. Byt se prosvětlil, moje vzpomínky také. A najednou se cítím požehnaně. Jakoby ze mne spadla nějaká tíha.